KERAMIKA RAKU
RAKU znamená radost, požitek, blaženost, či také „užívat dne“, žít v harmonii s věcmi a s lidmi. Pojem RAKU pochází od jména Sen-No-Rikyú, patřícímu mistru čajového obřadu, který žil v Japonsku v 16. století. První čajová miska vyrobená touto technikou se zřejmě poprvé objevila v Kjótu, tehdejším hlavním městě Japonského císařství, v rukou korejského výrobce střešních tašek Chojira někdy v letech 1576-1592, a zřejmě jej při tvorbě ovlivnil právě mistr Sen-No-Rikyú. Obřad čaje vychází z filozofie zenu a z vlivu, který měl buddhismus na japonské zvyky a kulturu. Vývoj japonské keramiky, v níž představuje keramika RAKU významný mezník, neodmyslitelně patří v této zemi právě k čajovému obřadu. Tato keramická technika se v současnosti objevila i v západním světě. Dekorativní efekt metalických reflexů a kraklé, zvláštnosti procesu, ve kterém je rozžhavený kus vyjmut při teplotě okolo 1000 °C, dělá z výrobního postupu této keramiky vskutku techniku vzrušující, jež pro svou naprostou odlišnost překračuje možnosti klasicky pálené keramiky. Jedinečného metalického dojmu se dosahuje pomocí oxidů, jednotlivé kusy se vytahují z pece a zchladí se v prostředí z dřevěných pilin, suchých listů, papíru, obilí apod., a v kontaktu se žhavými kusy keramiky uvolňují kouř. Aby se ukončila tato redukce, kusy se nakonec vloží do studené vody. Během celého procesu záleží na každém dotyku a pohybu v čase. Technika RAKU je díky své technologii ojedinělá, dociluje se v ní neobvyklých povrchových efektů a proto je také každý kus jedinečný.

  Raku significa “gioire il giorno”, vivere in armonia con le cose e con gli uomini. Raku ha origine dal nome Rikyu, maestro della cerimonia del tè vissuto in Giappone nel XVI secolo.La cerimonia è legata alla filosofia Zen e all’influenza che il Buddismo ha avuto nel costume e nella cultura giapponese.Lo sviluppo della ceramica giapponese, di cui il Raku rappresenta un momento determinante, è dovuto essenzialmente all’importanza che assunse in quel paese la cerimonia del tè. Infatti essi usavano forgiare e cuocere le ciotole proprio durante la cerimonia. Questa tecnica è stata introdotta recentemente nel mondo occidentale.L’aspetto decorativo con effetti metallici e craquelé, la singolarità del processo, dove il pezzo ancora incandescente viene estratto intorno ai 1000°C dal forno, ne fanno una tecnica davvero emozionante, che stravolge il metodo ceramico classico. I particolari riflessi metallici sono dovuti agli ossidi e al tipo di cottura in ambiente riducente. I pezzi vengono estratti dal forno e depositati in appositi bidoni di ferro pieni di foglie secche, rami, carta, segatura, che a contatto con i pezzi incandescenti sprigionano fumo. Vengono poi immersi in acqua fredda per fermare la riduzione (shock termico).Ogni pezzo rimane unico.

TERRA SIGILLATA (razítková hlína)
Pojem terra sigillata označuje keramiku pokrytou nepropustnou hlinitou polevou (tzv. engoba), připravenou z koloidního roztoku železného jílu. Vypálením technikou Raku dolce se její povrch rozsvítí barevnou škálou od červeno-oranžové po černou. Jedná se o techniku používanou antickými Řeky a Římany, kteří svoje keramické červenohnědé vázy kolkovali tlačenými znaky a figurálními reliéfy (sigillum – lat., soška, figurka, malý obrázek, pečeť) a opatřovali je právě takovou nepropustnou vrstvou, aby mohly sloužit jako nádoby na tekutiny. Objekty takto vytvořené se vyznačují zcela ojedinělým matným leskem, jehož složení a technika zůstávaly po dlouhou dobu tajemství. Zvláštního půvabu se docílí obzvláště pokud se ještě kombinuje s technikou Raku dolce (vypaluje se při nízké teplotě oproti Terra sigillata; odlišuje se málo od tzv. západního raku). Povrchové efekty této keramiky jsou neopakovatelné.

Con il termine "terra sigillata" si intendono quelle superfici ceramiche che vengono trattate con engobbi formati da argilla decantata e che, dopo la cottura, rivelano una varietà di colori dal rosso/arancio al nero. 
Una tecnica usata dai greci e dai romani, per "sigillare" i vasi che dovevano contenere liquidi. Gli oggetti in terra sigillata acquistano un fascino particolare se cotti successivamente con la tecnica del "Raku dolce", che differenzia di poco dal raku occidentale.Ogni pezzo rimane unico.
 

  NAKED RAKU (nahé raku)
Popis technik Slip-resist Raku a Slip-Mask Raku se objevil před několika lety v americkém časopise Ceramic Monthly. Objekty se nejprve pokryjí jílovitou polevou, pak smaltem a nakonec se zcela běžným způsobem vypalují. Jednotlivé žhavé kusy se vytahují z pece a zchladí se v prostředí z dřevěných pilin. Po prudkém zchlazení ve vodě se vrstva jílovité polevy oddělí a zanechá po sobě “nahý”  povrch s černými kraklé, sítí prasklinek. Každý výsledný kus je originální.  

Slip-resist Raku e Slip Mask Raku (Raku a riserva d'ingobbio e Raku con maschera d'ingobbio) sono termini riferiti ad una tecnica descritta sulla rivista americana Ceramic Monthly alcuni anni fa. Gli oggetti vengono prima ingobbiati, poi smaltati, infine cotti in modo convenzionale. Dopo il brusco raffreddamento in acqua, lo strato di ingobbio si stacca rivelando la superficie nuda (naked) dell'oggetto percorsa da un craquelé nero. Il particolare ingobbio funge da riserva proteggendo l'impasto sottostante dall'azione della riduzione che riesce pertanto a penetrare solo nelle spaccature dell'ingobbio. Queste screpolature sono causate da un differente ritiro dell’ingobbio dal corpo ceramico.
Ogni pezzo rimane unico.


  SAGGAR FIRING (Sawdust firing)  
Od klasického vypalování v peci se může přejít na postup výpalu v plechovém barelu (Sawdust firing) a nebo v jámě vyhloubené v zemi (SAGGAR FIRING), jak s objekty po prvním výpalu bez povrchové úpravy (tzv. biskvit), tak glazovanými. Předmět se umístí do plechové nádoby s pilinami a dalšími příměsmi, jako sůl, oxidy, karbonáty atd., a celý se pokryje další vrstvou pilin. Následně se navrch přiloží větvičky, a vše se zapálí. Jakmile začnou piliny hořet, plechová nádoba se musí uzavřít, je jen potřeba kontrolovat, až vše vyhoří. Kus se vyjímá po několika hodinách a výsledek je takový, že na jeho povrchu zůstávají originální barevné odstíny a zvláštní otisky, které nelze opakovaně reprodukovat.

Si può procedere alla cottura in forno a segatura sia con l’oggetto biscottato, sia anche invetriato. Lo si inserisce in un bidone in cui è stata posta della segatura a atri ingredienti a scelta (sale, ossidi, carbonati ecc.) e si ricopre con altra segatura. Sopra si appoggiano dei rametti di legno e si accende fuoco. Quando la segatura comincia a bruciare si richiude il bidone controllando che la segatura si consumi.Dopo alcune ore si potrà estrarre il pezzo, che presenterà sfumature e impronte particolari. Ogni pezzo rimane unico.

    HORSEHAIR (koňské žíně)  
Jedná se o techniku vypalování biskvitu relativně novou, objevenou náhodně koncem 80. let jedním keramikem, kterému, když se sklonil nad rozžhavenou vázu, jež právě vyjímal z pece, spadlo několik vlasů na povrch objektu a zanechalo na něm velmi zajímavé vypálené stopy. Od té doby začaly pokusy s dalšími organickými materiály, jako jsou sláma, jehličí, peří a nakonec také koňské žíně (HORSEHAIR), které se pokládají na rozžhavený kus právě vyjmutý z pece. Jednotlivé žíně vytvoří na jeho povrchu linie, které, pokud se jedná o žíně z hřívy,  budou tenké, po žíních z ocasu zůstanou naopak linky výraznější. Je to také důvod, proč na povrchu každého jednotlivého kusu zůstanou originální a neopakovatelné obrazce, tak typické pro tuto keramiku.

E’ un processo relativamente nuovo di cottura del biscotto, scoperta accidentalmente negli ultimi anni Ottanta, quando ad un ceramista che si chinava sopra un vaso incandescente che stava togliendo dal forno caddero alcuni capelli che lasciarono delle impronte bruciacchiate sulla superficie dell’oggetto. Da qui è iniziata la sperimentazione con altri materiali organici quali la paglia, gli aghi di pino, le piume ed infine il crine di cavallo (della criniera per ottenere linee sottili e della coda per impronte più marcate).Il calore scioglie il crine facendolo attaccare sulla superficie del pezzo in forme originali e uniche.  

  

                  COPPER MATT (rame opaco)
I pezzi sono messi in riduzione nei bidoni come nel processo raku. Dopo pochi minuti, il bidone è aperto e viene controllato il processo di ri-ossidazione: è la parte più importante dello sviluppo dell’ iridescente colore che caratterizza lo smalto di rame opaco.